Po několika žádostech o uvedení do problému zalétávání a létání s RC modely jsem se rozhodl něco na toto téma přidat na můj web.
Předem podotýkám, že se zříkám odpovědnosti za případné škody vzniklé použitím níže uvedeného návodu. Faktem totiž je, že něco jiného je psát o létání s konkrétním strojem oproti zcela obecnému popisu. Budete-li chtít něco vědět jaksi podrobněji nebo se vyskytnou nejasnosti, můžete se mě zeptat, zeptat se někoho jiného, anebo si najít seriál o létání, který před časem vycházel v časopise RC modely a nyní je přístupný i na internetových stránkách časopisu on-line.
Vezměte prosím na vědomí, že jen podle písemného návodu se někdo naučí létat velice těžko, přítomnost někoho znalého zvláště při zalétávání nového modelu je víc než vhodná. Nicméně vzhledem k aktuálním technologickým možnostem je již možné si létání vyzkoušet prakticky "bez rizika" na počítačovém modelářském simulátoru, jako je např. FMS, který je navíc zdarma. Pro nácvik nejzákladněnších návyků sice možná vystačíte s klávesnicí, nicméně vřele doporučuji připojit k počítači vysílačku nebo zakoupení "napodobeniny" vysílače pro připojení ke game portu počítače, který prodává např. pražská firma Modelcentrum, navíc s dalším modelářským simulátorem easyfly.
Před létáním nezapomeneme přezkoušet dosah RC soupravy, a to u motorových a zvláště elektro modelů i za běhu motoru. Taky je vhodná kontrola výchylek kormidel, a to včetně jejich smyslu. Kdysi se mi podařilo odstartovat model řízený pouze křidélky a výškovkou s obrácenými výchylkami křidélek. Po počátečním šoku než jsem si uvědomil, co se vlastně děje, se mi podařilo s tím strojem sednout - bez podvozku, motor neměl ovládání... Odnesla to jen vrtule, ale v případě podobného omylu u výškovky to mohlo být o dost horší.
Tento článek se snaží částečně nahradit přítomnost zkušenějšího modeláře na letišti, nicméně myslím, že je to pouze chabá náhražka. Tedy především si každý krok, k němuž přistupujeme, nejdříve rozmyslíme. Budeme-li dělat nějaké změny ve vyvážení či seřízení modelu, tak vždy jen postupně, ne několik změn najednou. Ukvapená činnost a překotné "seřizování" mohou zničit celé naše snažení během několika sekund.
Když stroj uspokojivě klouže, anebo máme motorový model, přistoupíme k motorovým letům. Startujeme na plný plyn, proti větru, model házíme jako při zaklouzávání, u těžších modelů silněji. Startujeme-li ze země, musíme se nejdřív rozjet na dostatečnou rychlost. První okamžiky ve vzduchu letíme rovně, aby model získal rychlost. Po chvíli (liší se podle typu modelu, motoru - chtělo by to mít k ruce někoho znalého věci...) jemně přitáhneme kormidlo. Prudké přitažení by mohlo vést ke ztrátě rychlosti, ztrátě vztlaku na křídle a následnému pádu modelu. Po nastoupání dostatečné výšky (zase se liší podle typu stroje) zkusíme první zatáčku. Důležité je nedělat náhlé zásahy do řízení. Nejlepší na naučení jsou např. repliky historických modelů - původně létaly jako volné - u nich v nouzi často stačí pustit kniply a model se srovná sám. Po nastoupání do určité letové hladiny ubereme plynu a můžeme vyzkoušet zatáčky na obě strany a pomalu si zvykáme na chování modelu. Začátečníci také mívají problémy s určením pozice modelu, navíc když model letí proti pilotovi, směrové řízení funguje obráceně. To všechno se dá nacvičit a časem můžeme zkoušet věci jako let na zádech, nebo různé "lomcováky". To ovšem až budete mít zažity základní návyky pilotáže. Důležité při zkoušení nových obratů je mít vždy dostatečnou výšku, abychom mohli reagovat na případné nepředvídané chování modelu.
Při popisu jsem nějak opomněl bezmotorové létání. Větroně startujeme buď ručním vlekem (tedy pokud máme ochotného běžce), na gumipraku, případně navijákem nebo aerovlekem. Pokud čtete tuto stránku jakožto začátečník, použijete asi jeden z prvních dvou způsobů. Jakého běžce - vlekaře použít je poněkud nesnadná otázka, ovšem většinou nemáme na výběr a jsme rádi, když se někdo najde... S výběrem gumipraku pro konkrétní model se poradíme nejlépe asi v modelářské prodejně. Máme-li rozvinutou sňůru či gumiprak (vždy proti větru!), můžeme vypustit model (k tomu je nejlepší další pomocník, abychom měli ruce připravené na kniplech). Vypouštíme jej mírně vzhůru, s nataženou výškovkou. Před vrcholem stoupání ve vleku mírně potlačíme, tím se model odpoutá od lanka a můžeme začít testovat první zatáčky, zkoušet si kroužení a vyhledávání stoupavých proudů.
Ať už budeme létat s čímkoliv, jednou budeme muset přistát. U motorového nebo elektro modelu si můžeme cvičně zkoušet přiblížení na přistání, ovládání otáček motoru je výhodou. Tak jako vzlety, i přistání je nejlepší proti větru. Chování různých modelů je zase různé, takže si to chce prostě zkoušet a časem získáme dobrý odhad v jaké vzdálenosti, výšce a při jaké rychlosti nalétávat na přistání. Létáme-li s větroněm, pak je asi nejlepší mít z počátku co největší "letiště". Časem si zvykneme na chování modelu těsně nad zemí - u všech modelů, zvláště pak dolnoplošníků vzniká tzv. plovoucí efekt, kdy model letí nízko nad zemí s mnohem větší klouzavostí, než má volně v prostoru. I na to si nezbývá než zvyknout.